Endnotes

Endnotes2
  1. Krize v třídním vztahu
  2. Bída a dluh

Krize v třídním vztahu

Úvodní článek z druhého čísla časopisu Endnotes (2010) věnovaný otázce kapitalistické krize.

***

Ano! Na jaře se vrátí růst!

Dějiny kapitalistické společnosti jsou dějinami reprodukce kapitalistického třídního vztahu. Jedná se o vztah, v němž se reprodukuje kapitál jako kapitál a – jeho nutná souputnice – dělnická třída jako dělnická třída. Jestliže předpokládáme, že reprodukce tohoto vztahu není nevyhnutelná, jaká je tedy možnost jeho ne-reprodukce?

Možná se zdálo, že nedávná krize nám na krátkou chvíli předestřela záblesk takové ne-reprodukce: fenomén náhlého vybírání vkladů z bank se vrátil do srdce kapitalismu, četnými zeměmi se přehnala vlna nepokojů kvůli cenám paliva a potravin, burzy se propadly a korporace vyhlašovaly bankrot, islandská ekonomika se zhroutila, svět jako celek vstoupil do krize mnohdy vyhlašované za tu nejhorší od Velké deprese, Řecko se rozhořelo povstáním a do Spojeného království se vrátily formy třídního boje, jaké jsme už desítky let neviděli. Pár měsíců se házelo prázdnými slovy o Marxově návratu a mainstreamoví ekonomové malovali katastrofické scénáře, až se pak objevily „první výhonky oživení“ a začala se ohlašovat obvyklá představa, že tato krize byla maximálně hodně vážnou poruchou v jinak normálním fungování kapitalistické ekonomiky, zapříčiněnou nějakým náhodným, nesystémovým faktorem. Možná, že spíš než postulovat možnou ne-reprodukci kapitalistického třídního vztahu je za takové situace hodnověrnější interpretovat krizi jako aspekt autoregulace kapitalistické světové ekonomiky; maximálně jako obzvlášť extrémní „setřesení“ některých excesů či iracionalit z jinak zdravého, plně funkčního systému.

Ale v jádru kapitalistické společnosti není žádný stav zdravé rovnováhy, žádné „normální“, plně funkční poměry. Krize je modus vivendi kapitalistického třídního vztahu, životní proces tohoto rozporu. Nakolik je akumulace kapitálu vždy neklidný, problematický proces; nakolik se kapitál i během svých vítězství nad proletariátem stále blíží ke slepým uličkám nadakumulace; nakolik se kapitalistický třídní vztah nemůže roztančit bez obou neochotných partnerů, natolik je tu krize pořád. Práce je v kapitalistickém výrobním způsobu zdrojem hodnoty, jenže s průběhem akumulace je nutná práce tendenciálně se zmenšující veličinou. Krize je pořád s námi, protože pro kapitál je práce problém.

Jenže krize je i samostatná událost. Spektakulární katastrofismus, který zavládl na globálních akciových trzích kolem pádu Lehman Brothers, vlny exekucí, které se valily USA kvůli nesplaceným hypotékám, rýsující se bankrot celých států, nesmírné záchranné investice a předpovědi deprese, vítání konce „neoliberální“ éry a výskyt – jakkoli iluzorní – představ o návratu ke Keynesovi: to vše jsou velmi reálné známky konkrétní krize v kapitalistickém třídním vztahu. Konkrétní krize prozrazuje obecný rozpor tohoto vztahu, jakoby najednou ze stroje odletěl kryt a odhalily se všechny zadírající se převody. Tak, jako všechny krize, i tato představuje hlubší řadící strukturu třídního vztahu: tam, kde jeden aspekt reprodukce vztahu narazí na své meze, tam se objevuje moment otevřenosti systému a prchavý záblesk možné ruptury. Pak se tam, kde jeden převod vypadnul ze setrvačníku, jakousi chaotickou mechanikou napojí jiný a změní se pohybová energie. Rozporuplná reprodukce kapitalistického třídního vztahu pro teď pokračuje s jistými modifikacemi. Je tu šance, aby zahradníkovy „výhonky“ ohlásily konec zimy a krize se zase jednou vysvětlila nikoli jako chronický či permanentní stav, ale jako věčné opakování přirozeného cyklu.

Jaký je dnes charakter reprodukce třídního vztahu a jak se proměňuje? Jaké v něm můžeme nalézt náznaky jeho možné ne-reprodukce? Jaká – jinak řečeno – je dnes možnost kompletního rozchodu s touto autoreprodukcí? To jsou otázky, kterým se revoluční teorie musí věnovat. Právě v měnících se modalitách této reprodukce můžeme uchopit skutečné dějiny kapitalistické společnosti jako něco víc než náhodné seskupení faktů, vyprávění či konceptů, strategických vítězství, porážek nebo rekuperací, protože právě ve své autoreprodukci se kapitalistický třídní vztah konstruuje jako totalita. Ze stejného důvodu musíme hledat možnosti imanentního zničení této totality právě v těchto modalitách.

Reprodukce vztahu

„Výsledkem kapitalistického procesu výroby nejsou jen zboží a nadhodnota; je jím reprodukce vztahu samotného […] Kapitál a námezdní práce jsou jen dva výrazy téhož vztahu.“1

Má-li kapitál nějakou definující vlastnost, která ho odlišuje od pouhé sumy peněz nebo nějaké nespecifikované masy materiálů, s nimiž by šlo peníze vydělat, je to rozpínavost: kapitál jsou peníze, z nichž se stává ještě víc peněz, hodnota, která se sama zhodnocuje. Aby zůstal kapitálem, musí kapitál ustavičně zvětšovat své množství. V tomto smyslu má jasně „teleologický“ charakter: má jasný cíl – své vlastní rozpínání – a tento cíl vytrvale sleduje. Jelikož na systémové rovině takové rozpínání nelze uskutečňovat skrze pouhou realokaci hodnoty od jednoho kapitálu ke druhému, tak aby mohlo probíhat zhodnocování, musí existovat nějaká možnost produkce nové hodnoty. Touto možností je pracovní síla.

Jelikož dělníci netráví celý pracovní den výrobou jen takového množství produktů, které by dostačovalo pouze k tomu, aby se mohli reprodukovat na další den jakožto dělníci, vzniká přebytek v podobě rozdílu mezi množstvím práce, které dělníci skutečně odvedli, a společenským průměrem práce, která se vynakládá na výrobu zboží, s jehož pomocí se tito dělníci reprodukují. Vyvstává tak rozdíl mezi prací a pracovní silou a je zcela na místě říci, že na základech tohoto rozdílu se tyčí celá budova kapitalistické společnosti.

Samozřejmě, že k odpracování tohoto přebytku je třeba dělníky přinutit, ale toto donucení je systémové. Co je pro dělníka jen počtem pracovních hodin potřebným k tomu, aby si vydělal mzdu nutnou k reprodukci jeho života na dané úrovni, je pro kapitál jak výdajem na mzdy, tak možností zisku většího, než je pouhá hodnota těchto mezd. I když postavení dělníka s ohledem k vlastnictví znamená, že jeho formální svobodu zároveň doprovází systémové donucení, obě strany této úmluvy zůstávají souhlasícími „buržoazními subjekty“, které se svobodně vydávají na trh. Toto setkání kapitálu s prací na trhu práce – samozřejmě – zahrnuje jisté neodmyslitelné třenice a, jako všichni dobří obchodníci, obě strany budou vždy hledat způsoby jak za méně získat více. Dělníci se neochotně šourají do práce, kradou si pro sebe tolik času, kolik jen mohou, a občas stávkují za vyšší mzdy, zatímco kapitál nastoluje pracovní den s maximální přísností a vždy bude usilovat o zvětšení onoho přebytečného dílu práce, který se v jeho výrobním procesu odehrává.

Toto den co den se opakující setkávání kapitálu s prací není jen nahodilým faktem. Kdyby bylo, pak by přetrvání kapitalistické společnosti po tak dlouhou dobu bylo učiněným zázrakem. Ono ale není faktem, protože je procesem, jehož jsme všichni neustále účastni, a není nahodilé, protože – v jeho opakování – můžeme vysledovat jistou systematičnost způsobu, jímž se toto setkávání uskutečňuje.2 Není to pouhá náhoda, že se dělníci na trhu práce potkávají s kapitálem a nemají, co jiného by prodali než svoji pracovní sílu, a není to pouhá náhoda, že kapitál proti těmto dělníkům stojí jako nahromaděné výrobní prostředky, vlastněné jako soukromé vlastnictví. Spíše je to určitý proces, co vytváří dělníky jako prodejce pracovní síly a kapitál jako nahromaděné výrobní prostředky. Tímto procesem je sám výrobní proces: kromě toho, že produkuje hodnotu a různé užitné hodnoty, je výrobní proces zároveň procesem produkce kapitalistického třídního vztahu.

Nebudeme-li uvažovat o začátku výrobního procesu, ale o jeho výsledku, pak si úspěšný kapitalista od dělníků přivlastnil nadhodnotu, uskutečnil ji směnou a teď tuto hodnotu může zapojit do dalšího cyklu výrobního procesu; zatímco dělník dostal jen zaplaceno za svoji pracovní sílu a opouští výrobní proces pouze se mzdou sloužící k pokrytí nákladů na jeho reprodukci pro další cyklus výroby. Obě strany se tak na konci výrobního procesu vracejí na strukturální pozice, z nichž do něho vstoupily. Dělník nemá jinou volbu než opět prodat svoji pracovní sílu, neboť v průběhu výrobního procesu nenahromadil nic vlastního, a kapitalistu logika rozpínání kapitálu nutí, aby ho zase znovu zaměstnal. Jakmile kapitalistický výrobní proces jednou začal, jeho pokračování je – alespoň v tomto smyslu – automatické. Neustálá reprodukce kapitalistického třídního vztahu je nutnost, která plyne z charakteru samotného kapitalistického procesu výroby.13 Jelikož výrobní proces není nic jiného než tento třídní vztah in actu, můžeme říci, že reprodukce kapitalistického třídního vztahu nutně plyne z charakteru tohoto vztahu samotného.

Totalita

Procesem, kterým kapitalistický třídní vztah zakládá sám sebe, zakládá rovněž totalitu kapitalistických společenských vztahů. V tomto procesu autoreprodukce se nereprodukují jen dělníci a kapitál, ale také stát a všechny jeho orgány, rodinná struktura a systém genderových vztahů, konstituce individua jakožto subjektu se specifickým nitrem stojícím proti světu výroby a tak dále. Jedině díky opakování své reprodukce – závisejícím na opakování reprodukce kapitalistického třídního vztahu – mohou tyto mnohé momenty vykazovat nějakou systematičnost a tak utvářet totalitu.

To, že společenské struktury, které tvoří tuto totalitu, nemohou přetrvat bez založení společnosti na výrobě, je triviální pravda. Brána pouze ve svém bezprostředním materiálním aspektu, výroba se jeví jako kvazi-přirozená základna pro reprodukci „společnosti“. Jenže v kapitalistickém výrobním způsobu je to hodnota – a ne obecná produkce lidského života skrze nějaký „přirozený lidský metabolismus“ – co je přímým cílem výroby a předně a především je to kapitalistický třídní vztah, co se reprodukuje a nikoli „společnost“. „Společnost“ jako taková – neboli společenská formace – je abstraktní jevovou formou totality vztahů, které se reprodukují autoreprodukcí kapitalistického třídního vztahu. Teorie, která začíná u autoreprodukce abstraktní společenské totality, může tuto totalitu vyjádřit jen tautologicky: přetrvání součástí je funkčně nezbytné pro přetrvání celku a přetrvání celku není nic jiného než přetrvání těchto funkčních součástí. Althusseriánský pojem „strukturální kauzality“ dělá z této tautologie metafyzický princip – což je chyba nerozlučně spjatá s funkcionalistickou tendencí v althusseriánském marxismu.13

Hlásat ale nahodilost třídního boje, nebo že má otevřený konec či hlásat „kopernikovský obrat“ k dělnické třídě jakožto subjektu tohoto boje, není adekvátní alternativou k funkcionalismu nebo naturalismu společenské reprodukce. Právě ve své systematické autoreprodukci třídní vztah není náhodnou záležitostí, a jakožto partnerský pól ke kapitálu ve vztahu vzájemné reprodukce dělnická třída jako taková nemůže být ohniskem revoluční teorie. Samozřejmě, že totalita má mnoho rovin konkrétnosti a je prošpikována spletitými a náhodnými faktory, které všechny nelze adekvátně vysvětlit nějakou prostou liturgií třídních vztahů. Ale jako místo kapitalistické výroby, jako bod, od nějž se odvíjí a k němuž se vždy vrací, jako moment, kterým se výrobní způsob sám zakládá, je reprodukce kapitalistického třídního vztahu stěžejní pro jakoukoli teorii revoluce.

Horizont

„Je-li nějaká éra současná, znamená to, že má horizonty. Uplyne-li, pozbude tyto horizonty.“5

Nastolit otázku revoluce znamená dát v sázku další existenci tohoto samotného kapitalistického třídního vztahu. Revoluce nemůže být pouhým vyvlastněním kapitálu, uchvácením výrobních prostředků dělnickou třídou nebo v jejím jménu. Musí být přímou destrukcí vztahu, který sám sebe reprodukuje a v němž jsou dělníci pořád dělníci – a kapitál zhodnocující se hodnota. Buď tedy revoluce bude komunistická, nebo nebude žádná. Takto chápané revoluci říkáme „komunizace“.

Imanentní sebezáchova kapitalistického třídního vztahu vypadá jako zvěčnění: protože zakládá sám sebe, třídní vztah se jeví jako nekonečný, po něm už není nic. A jelikož se tento vztah projektuje do nekonečné budoucnosti, revoluční teorie se nutně zabývá rupturou, trhlinou v samotné časovosti vztahu. Autoreprodukce ale není prostou tendencí k rovnováze nebo dynamickou konzervací v zásadě statického stavu. Postulovat autoreprodukci tohoto vztahu neznamená zaujmout východisko, které může jen vždy demonstrovat funkční uzavřenost systému a proti kterému musíme hlásat, že třídní boj má radikálně otevřený konec nebo předkládat vizi revoluce jako cosi radikálně vnějšího, mesianistického či transcendentního. Zde je patrně případnější metafora z biologie než z kybernetiky nebo mechaniky: organismus je ze své podstaty sice homeostatický, ale v průběhu svého života se nutně mění a rovněž musí zemřít, přičemž jeho tendenci k úmrtí nelze chápat jako vnější samotnému jeho životu. Jenže kapitalistický třídní vztah se nereprodukuje pouze s funkční jednotou, která musí, tak jako vše dobré, jednoho dne skončit. Jakožto třídní vztah – vztah vykořisťování – je spíše nutně antagonistický. Nakolik směřují k prosazování jednoho proti druhému, jehož logickým vyvrcholením by bylo konečné vítězství, mohou oba póly tohoto vztahu projektovat samy sebe jako jeho fundamentální pravdu, jeho finálního vítěze. Jak kapitál, tak proletariát si mohou legitimně nárokovat, že jsou esencí ležící v jádru kapitalistické společnosti, ale takové nároky budou vždy rozporuplné, protože ani jeden pól tohoto vztahu neznamená bez druhého nic.

Jelikož každý pól tohoto vztahu si může proti tomu druhému nárokovat, že je jeho pravdou, a jelikož se jedná o dynamický vztah, v jehož srdci je směřování vycházející z orientace procesu zhodnocování kapitálu na budoucnost, třídní vztah si vždy v sobě nese imanentní dočasný horizont. Nezvěčňuje se jednoduše jako monolitní, uzavřená totalita. Jakožto vztah boje si, coby svůj vlastní horizont, nese spíš vizi budoucnosti, do níž se projektuje rozřešení tohoto antagonismu. Konečné vítězství dělnické třídy, permanentní etablování liberálního kapitalismu, rýsující se barbarství nebo ekologická apokalypsa: třídní boj má vždy osobitý horizont a v závislosti na dynamice třídního vztahu v daném momentu má tento horizont proměnlivou kvalitu. V rámci tohoto horizontu se objevuje překonání, které může být více či méně rozporuplné. Není-li překonání kapitalistického třídního vztahu na základě prostého vítězství jednoho či druhého z jeho pólů možné – neboť každý pól bez toho druhého není nic – pak lze říci, že revoluce 20. století, nakolik jejich obsahem byla afirmace dělnické třídy jakožto dělnické třídy, postulovaly neuskutečnitelné překonání kapitalistického třídního vztahu. Oproti tomu revoluce jako komunizace se objevuje teprve v boji, který si ve svém imanentním horizontu nese přímou nereprodukci třídního vztahu.

Jenom skrze svoji systematickou reprodukci se tento vztah prezentuje jako jednota a ne jako ad hoc uspořádání a – rozumíme-li dějinami víc než jen nemožnost popsat beztvaré plynutí – jenom jako taková jednota může mít dějiny. Tak, jako je základ akumulace kapitálu uvnitř kapitalistického třídního vztahu, tak jsou mu vnitřní – na společenské rovině – i její dopady. Klesající ziskovost přímo postihuje schopnost reprodukovat se nejen u kapitálu, ale také u dělnické třídy. Nepřetržitá technická reorganizace pracovního procesu vnáší do života dělníků radikálně odlišné zkušenostní modely. Reorganizace genderových rolí, která skrze rostoucí zaměstnávání žen upouští od rodiny s jednou mzdou, přináší jinou podobu rodiny a prožitku „osobního života“ mimo výrobní proces. Expanze úvěrového systému umožňuje kapitálu stále lehčí globální pohyb, který mění role států ve světovém systému, a na straně dělnické třídy podrývá vyjednávání na úrovni národního státu. Tendence práci šetřících inovací vyhánět dělníky z výrobního procesu a generovat přebytečnou populaci tlačí dolů mzdy a snižuje jistotu pracovního místa tam, kde tato přebytečná populace může potenciálně vstoupit na trh práce, a tam, kde nemůže, dává vzniknout obrovským slumům, kde bydlí nadbyteční lidé, jejichž reprodukce je čím dál tím nejistější a nahodilejší. Všechny tyto tendence jsou kapitalistickému třídnímu vztahu imanentní. Dějiny vývoje kapitalistického výrobního způsobu jsou dějinami rozvoje těchto tendencí uvnitř kapitalistického třídního vztahu a tudíž interním proměňováním kvality tohoto vztahu samotného.

Horizont překonání, který si v sobě třídní vztah nese, má proměnlivou kvalitu: jeho charakter je v každé dané chvíli neoddělitelný od historické modifikace třídního vztahu. Neměnné je, že tu vůbec takový horizont je. Měnící se charakter tohoto horizontu je primární bází a předmětem revoluční teorie. Ptáme-li se po revolučním překonání kapitalistického třídního vztahu, zkoumáme teoretický terén tohoto horizontu, jak se nám dnes naskýtá. Je to vrstevnatý terén s vlastní geologií sedimentů, průvalů a zlomů. Sledujeme linii tohoto horizontu takovou, jaká je – přičemž se co nejvíce přibližujeme koncipování našeho odchodu z této krajiny – a jaká kdysi byla a odlišujeme krajinu, v níž stojíme, od krajin minulosti. Komunistická teorie je teorií imanentního horizontu třídního boje. Když sledujeme tento horizont a koncipujeme přehoupnutí se přes něj, činíme z třídního boje v jeho historičnosti pevný předmět teorie a zabýváme se jím v jeho konečnosti. Když postulováním jeho konečného překonání dáváme v sázku samotný třídní vztah, můžeme ho vidět takový, jaký skutečně je. Jeho pravdu nemůžeme uchopit skrze projekci falešné neutrality, nýbrž skrze opak: musíme zaujmout předpojaté stanovisko jeho překonání – překonání, které neexistuje jen v „teorii“, ale v imanentní dynamice samotného třídního vztahu.

Tendence třídního vztahu: míra zisku

„Do té míry, do jaké kapitál klade pracovní dobu – pouhou kvantitu práce – jako jedinou determinantu [hodnoty], do té míry mizí přímá práce a její množství jako určující princip výroby – tvorby užitných hodnot – a redukuje se kvantitativně na menší proporci a kvalitativně jako samozřejmě nepostradatelný, ale podřadný moment […] Kapitál tak pracuje na svém vlastním rozkladu jakožto formy panující výrobě.“6

Jestliže je kapitalistický třídní vztah rozporuplným vztahem, v němž reprodukce nikdy není prostou záležitostí konzervace stabilního stavu, pak je tomu tak proto, že – jak jsme naznačili výše – práce je pro kapitál problémem. Coby výhradní zdroj nadhodnoty je to právě nadpráce, čeho kapitál ve svém neustálém puzení akumulovat vyžaduje pořád víc. Když zvyšuje produktivitu práce, má z toho kapitál prospěch, protože roste poměr nadpráce k nezbytné práci, jenže zároveň tím zmenšuje úlohu práce, coby „určujícího principu výroby“. Ve finále to znamená, že k výrobě stejné masy zboží je zapotřebí méně dělníků, a s tímto poklesem se tenčí možnosti zhodnocování. Z tohoto jednoduchého rozporu můžeme dovodit některé z fundamentálních tendencí v reprodukci třídního vztahu a na tomto jednoduchém rozporu můžeme tedy vidět, jak kapitál „pracuje na svém vlastním rozkladu“.

Proslulý zákon tendenciálního klesání míry zisku je výrazem aspektů tohoto jednoduchého rozporu. Jeho kanonická formulace se odvozuje od skutečnosti, že ve své konkurenční bitvě proti dalším kapitálům bude v průběhu času každý kapitál tendovat ke zvyšování produktivity svých dělníků technickými vylepšeními výrobního procesu: jeho technické složení bude mít vzestupnou tendenci. S vyšší produktivitou stačí k výrobě stejné komodity kratší pracovní doba a jednotlivý kapitál tak získává výhodu oproti ostatním kapitálům, ale časem se tatáž vyšší produktivita stává všeobecnou, čímž se ruší počáteční výhoda a vede to k nižší hodnotě komodity, jelikož její výroba nyní vyžaduje méně společensky nezbytné pracovní doby. Takže i na této abstraktní rovině můžeme objevit první výskyt tohoto jednoduchého rozporu, neboť puzení akumulovat nadhodnotu skrze výrobu zboží – přebytek, který se vytváří nadprací – vede ke zkracování pracovní doby, a tedy i prostoru pro nadhodnotu, potřebné k výrobě přesně toho stejného zboží.

Samo o sobě to však pro kapitál neznamená ztrátu, neboť při zvyšování produktivity práce rovněž snižuje náklady na práci, protože se zlevňuje zboží, které dělníci spotřebovávají. Lze tak poměrně snížit mzdy a prodloužit tu část pracovní doby trávenou výrobou nadhodnoty pro kapitál. Předpokládáme-li však, že časem toto narůstající technické složení povede na úrovni celkového společenského kapitálu k nárůstu hodnotového složení – k nárůstu podílu kapitálu věnovaného na výrobní prostředky (konstantního kapitálu) v poměru ke kapitálu věnovanému na mzdy (variabilní kapitál)13 – znamená to, že se kapitál, jehož je rostoucí podíl věnován na výrobní prostředky, musí zhodnocovat na bázi zmenšujícího se podílu variabilního kapitálu. Jelikož pracovní dobu nelze prodlužovat donekonečna (den má jen 24 hodin a dělník musí některé z nich strávit reprodukcí sebe jako dělníka) a část pracovní doby věnovanou nutné práci lze snižovat pouze do nuly, má množství nadhodnoty, kterou kapitál může vysát z jednotlivého dělníka jednoznačné meze. Kapitál tak nakonec nebude schopen vysávat dostatek nadhodnoty, aby mohl pokračovat v akumulaci ve stejném měřítku. Jestliže tedy přímé snižování – zvyšováním produktivity práce – pracovní doby nezbytné k výrobě daného zboží představovalo první vytanutí práce jakožto problému pro kapitál, zde vidíme tentýž rozpor objevit se znovu a na konkrétnější rovině.

To vše celkem jednoduše plyne z rostoucího hodnotového složení kapitálu. Pro účely této argumentace se předpokládá, že rostoucí hodnotové složení je cosi, co plyne z rostoucího technického složení. Vztah mezi technickým a hodnotovým složením však komplikují nejrůznější faktory a mírní tak tendenci ke klesání míry zisku jakožto přímý účinek prvního složení na to druhé. Zejména je třeba si povšimnout, že tatáž rostoucí produktivita práce, která by jinak přímo zvětšovala podíl konstantního kapitálu k variabilnímu, zároveň snižuje hodnotu výrobních prostředků, čímž přinejmenším mírní jakoukoli tendenci k takovému zvětšování. Rozhodně tedy není samozřejmé, že se taková tendence ve skutečném průběhu kapitalistické akumulace projeví. Pomáhá-li však teorie o tendenci ke klesání míry zisku zviditelnit, do jaké míry je práce pro kapitál problémem, Marxova teorie „všeobecného zákona akumulace“ a neustálého generování přebytečných populací je v tomto ohledu jak objevnější, tak historicky zřejmější.13

Tendence třídního vztahu: přebytečné obyvatelstvo

„Poměrný úbytek nutné práce se jeví jako poměrný nárůst nepotřebných pracovních kapacit – tj. jako kladení přebytečného obyvatelstva.“9

Rozumí se samo sebou, že kapitalistická výroba tenduje k masivnímu zvyšování produktivity práce. K tomuto zjištění se ani nemusíme zabývat vztahem mezi technickým a hodnotovým složením kapitálu. Celkem jednoduše to znamená, že v průběhu času je k výrobě téhož množství užitných hodnot zapotřebí méně dělníků. Uvnitř kapitalistické akumulace tak existuje tendence redukovat vklad přímé práce. Neruší-li tuto tendenci žádná jiná opačná tendence a ta se tak může historicky rozehrát, znamená, že víc a víc dělníků je pro výrobní proces nepotřebných. Z hlediska obyvatelstva má tedy kapitál sklon produkovat proletářskou populaci, která je přebytečná vzhledem k požadavkům výroby: přebytečné obyvatelstvo. Jedná se o další způsob, kterým se vyjevuje základní problematičnost práce pro kapitál.

Tato tendence není absolutní a stejně jako u klesající míry zisku i v tomto případě existují kompenzační faktory. Kapitál může nalézt nové užitné hodnoty, v jejichž výrobě lze dělníky zaměstnat, a s rostoucími rozměry výroby v kterémkoli daném odvětví se zvýšení produktivity nemusí promítnout přímo do absolutního úbytku produktivní zaměstnanosti. A byť se ničení životního prostředí samozřejmě ukazuje být velice reálným problémem kapitalistické akumulace, kvantita užitných hodnot, které lze konzumovat, nemá jasně definované meze. Šlo by tedy rozumně tvrdit, že ač kapitál v průběhu času tenduje ke snižování počtu dělníků potřebných k výrobě nějakého daného množství užitných hodnot, může přechodem k výrobě jiných užitných hodnot – a spolu s ním vyvinutím nových potřeb, které po takových užitných hodnotách volají – nebo rozšířením výroby stávajícího zboží zabránit této tendenci, aby se stala chronickým problémem.

Samozřejmě, že se to komplikuje několika faktory. Daná populace může spotřebovat jen určité množství konkrétního typu komodity a produktivita práce není při výrobě jakékoli nové užitné hodnoty prostě nepopsaným listem. Produktivitu zvyšující technologie velice často zevšeobecní napříč různými výrobními odvětvími, což znamená, že výroba v nových odvětvích často přebírá jinde vyvinutá zvýšení produktivity a rovněž přináší další zlepšení, která mohou taktéž zevšeobecnět. Schopnost celkového společenského kapitálu překonat svoji vlastní tendenci ke snižování počtu produktivně zaměstnaných dělníků tudíž závisí na jeho schopnosti držet tempo s rostoucí mírou společenského růstu produktivity.

Historicky se tak neděje. V poměru k počtu obyvatel světa počet námezdně pracujících produktivně zaměstnaných nejprve v zemědělství a teď i v průmyslu na globální rovině klesá. To je skutečný význam „deindustrializace“, k níž v posledních 30 letech dochází. Samozřejmě lze snadno demonstrovat, že stále je tu spousta průmyslové výroby, a to nejen v důležitých exportérských státech jako je Čína, ale na globální rovině podíl dělníků fakticky zaměstnaných v průmyslové výrobě již téměř dvě desítky let klesá.13 Jak vysvětlujeme v následujícím článku, výsledkem je nárůst málo placené (a formálně přivtělované) práce ve službách a obří slumy v bývalém „třetím světě“.

Dochází-li k reprodukci kapitalistického výrobního způsobu v zásadě skrze podvojnou reprodukci dělníků jako dělníků a kapitálu jako kapitálu, přičemž se dělníci a kapitál produkují navzájem; setkávají-li se tato dvě kola tohoto železného chodu v bodě výroby prostřednictvím mzdové formy; pak tendence kapitálu činit proletářskou populaci nadbytečnou pro výrobu podrývá integritu železného chodu.13 Čím dál tím méně se pak jedná o reciproční a cyklický vztah, v němž proletariát reprodukuje kapitál a kapitál reprodukuje proletariát. Proletariát se naopak v rostoucí míře stává produktem kapitálu, aniž by sám produkoval kapitál. Jakožto populace, která je pro kapitalistickou výrobu jednoduše nadbytečná, a přitom nemá žádný autonomní způsob reprodukce, se přebytečné obyvatelstvo reprodukuje jako vedlejší účinek kapitalistické výroby. Jelikož její autoreprodukci nezprostředkovává směňování produktivní práce s kapitálem za mzdu, neuzavírá s kapitálem obvod a její existence se tak v poměru k existenci kapitálu jeví jako nahodilá nebo nepodstatná.13 Takovéto konsolidované přebytečné obyvatelstvo představuje tendenci k dezintegraci železného chodu kapitalistické reprodukce.

„Již samotný koncept svobodného dělníka znamená, že je pauper: virtuální pauper. […] Nemá-li kapitalista pro jeho nadpráci žádné využití, nemůže vykonávat svoji nezbytnou práci ani produkovat prostředky ke své obživě. V tomto případě si je nemůže obstarat prostřednictvím směny. Pokud je získá, pak jen díky rostoucím almužnám z výnosu.“13

Natolik, nakolik může prodat jen svoji pracovní sílu a nemá ani jistotu, že se mu to podaří, je dělník pro Marxe virtuálním pauperem. Pro konsolidované přebytečné obyvatelstvo, jehož reprodukci přestalo zprostředkovávat směňování produktivní práce za mzdu, se tato pauperizace stává faktickou. Pracovní síla, kterou musí třída „virtuálních pauperů“ prodávat, je sama tím, co ji v konečném důsledku redukuje na třídu faktických pauperů. Proletarizace obyvatel světa tak nenabírá prostou formu přeměny všech lidí v produktivní dělníky, neboť i když se stanou pro kapitál produktivními, titíž dělníci nakonec produkují svoji nadbytečnost pro výrobní proces.

Jak se zmenšuje ta část globální populace, jejíž reprodukci zprostředkovává směňování produktivní práce za mzdu, může mzdová forma ve společenské reprodukci vystupovat jako klíčová mediace stále slaběji. S takto se posouvajícími podmínkami se nevyhnutelně musí měnit horizont třídního vztahu a boje, v nichž se tento horizont ukazuje. V tomto kontextu se staré projekty programatického dělnického hnutí stávají zastaralými: jeho svět byl světem rostoucí průmyslové pracovní síly, ve kterém mzda vystupovala jako fundamentální článek v řetězu společenské reprodukce, článek ležící v centru železného chodu, tam kde se potkávají kapitál s proletariátem, a světa, kde jistá vzájemnost mzdových požadavků – „když po mě chcete tohle, tak já od vás požaduji toto“ – mohla dominovat horizontu třídního boje. S růstem přebytečných populací se ale zpochybňuje samotná tato vzájemnost a mzdová forma se tedy odsouvá z centra sporu. Proletariát má tedy tendenci nekonfrontovat kapitál v centru železného chodu, ale vztahuje se k němu jako k čím dál externější síle, zatímco kapitál naráží na své vlastní problémy se zhodnocováním.

Za takových podmínek se již na horizontu třídního vztahu nevyjevuje prostá samospráva výroby proletariátem. Jelikož výroba zaměstnává klesající podíl proletářské populace – podíl, který je sám stále více prekarizován, neboť potenciálně na trhu práce konkuruje rostoucí mase nadbytečných dělníků – a jelikož tato dezintegrace reprodukčních obvodů kapitálu a proletariátu nabírá na obrátkách, možná se horizont překonání tohoto vztahu může jevit snad až apokalypticky: kapitál postupně opouští svět v krizi a zanechává jej svému přebytečnému potomkovi. Ale krize reprodukce kapitalistického třídního vztahu není cosi, co se proletariátu prostě přihodí. Protože je v sázce jeho vlastní reprodukce, proletariát nemůže než bojovat, a je to sama tato reprodukce, co se stává obsahem jeho boje. Jak mzdová forma pozbývá své ústřednosti ve zprostředkovávání společenské reprodukce, sama kapitalistická výroba se proletariátu stále více jeví jako zbytečná: to ona z nás udělá proletáře a pak nás opustí. Za takových okolností jako horizont vystupuje komunizace: přímé podniknutí kroků k zastavení pohybu hodnotové formy a reprodukování nás samých bez kapitálu.

  1. Marx, 1861-1863 Manuscripts (MECW 30), str. 113-115.
  2. „Opakováním se z toho, co se zprvu jevilo jako pouhá záležitost náhody a nepředvídatelnosti, stává skutečná a potvrzená existence.“ Hegel. The Philosophy of History (The Colonial Press, 1900), str. 313.
  3. Nutnost není totéž co nevyhnutelnost. Že je něco nutné, nám ještě neříká, zda k tomu dojde, nebo ne. A tak, byť má autoreprodukce kapitalistického třídního vztahu automatický charakter a tedy je v jistém smyslu „nutná“, nečiní to kontinuální reprodukci o nic nevyhnutelnější, než je kontinuální fungování spalovacího motoru nevyhnutelným výsledkem jeho konstrukce.
  4. Viz například Louis Althusser, Etienne Balibar a další, Reading „Capital“ (New Left Books, 1970), str. 189: „jevy nejsou mimo strukturu, nejsou pre-existujícím objektem, prvkem či prostorem, do něhož struktura otiskuje svoji stopu: naopak […] struktura je ve svých jevech imanentní, příčina imanentní ve svých jevech ve spinozovském smyslu slova, […] struktura, která je pouze specifickou kombinací svých příznačných prvků, není mimo své jevy ničím.“
  5. Jean Paul Sartre, „War Diary“, New Left Review č. 59 (2009).
  6. Marx, Grundrisse (MECW 29), str. 85-6 (Nicolaův překlad).
  7. Poměr, který Marx nazývá organickým složením.
  8. Pro hlubší studii této tendence viz následující článek „Bída a dluh“.
  9. Marx, Grundrisse (MECW 29), str. 528 (upravený překlad).
  10. Tabulka 4: Zaměstnanost v průmyslu v Sukti Dasgupta a Ajit Singh „Will Services bet he New Engine of Indian Economic Growth?“, Development and Change 36 (6), 2005, str. 1041.
  11. Termín „železný chod“ je českým překladem Marxova „Zwickmühle“, termínu, který nese jak význam „dvojí svázanosti“, tak v kontextu 23. kapitoly Kapitálu význam chodu dvou mlýnských kamenů, které představují reprodukční cykly kapitálu a pracovní síly:
  12. „Kapacita práce může svoji nezbytnou práci odvést jen tehdy, má-li její nadpráce pro kapitál hodnotu, může-li ji kapitál zhodnotit. Existují-li pro její zhodnocení překážky toho či onoho druhu, sama kapacita práce […] se jeví jako vyřazená z podmínek reprodukce své existence; existuje bez podmínek své existence a je tak pouhým břemenem; má své potřeby a postrádá prostředky k jejich uspokojení.“ Marx, Grundrisse (MECW 28), str. 528.
  13. tamtéž, str. 522-3. Marx pokračuje: „Pouze ve výrobním způsobu založeném na kapitálu se pauperismus objevuje jako výsledek samotné práce, výsledek rozvoje produktivní síly práce.“

Translated by http://kknihovna.wordpress.com