Endnotes

Endnotes3
  1. Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka
  2. Spontaneita, zprostředkování, ruptura

Logistika, kontralogistika a komunistická vyhlídka

by Jasper Bernes

K čemu je teorie? K čemu je dobrá v boji proti kapitálu a státu? Pro velkou část levice, zejména marxistické levice, je odpověď jasná: teorie nám říká co dělat nebo co se musí udělat, přičemž tato často užívaná formulace je prapodivně imperativní. Teorie je pedagogem praxe. Zde se skrývá fundamentální pojítko mezi soudruhem Leninem a jeho domnělým nepřítelem, renegátem Kautským, hlavními mysliteli Třetí a Druhé internacionály: navzdory jejich legendárním půtkám oba věřili, že bez speciálních, vědeckých znalostí, jejichž nositeli jsou intelektuálové a oddaní revolucionáři, je dělnická třída odsouzena k nižšímu stupni uvědomění a není schopna uskutečnit revoluci či alespoň provést ji úspěšně. Úkolem teorie je proto udělat z uvědomění proletariátu zbraň, nasměrovat ho ke správné akci. Tento didaktický pohled na teorii je společný celé škále marxistické intelektuální produkce 20. století, od poměrně neotesané programatiky Lenina a Trockého až po sofistikované varianty, které nabízeli Antonio Gramsci a Louis Althusser.

Existují však i jiné, nedidaktické teorie o teorii. Kupříkladu se můžeme podívat na velmi rané úvahy samotného Marxe. Není třeba dělat dělnické třídě učitele, říká Marx svému příteli Arnoldovi Rugemu: „Neříkáme světu: přestaň bojovat, celý tvůj boj je nesmysl; my ti dáme to pravé bojové heslo. My jen světu ukazujeme, zač vlastně bojuje, a vědomí je věc, kterou si svět musí osvojit, i kdyby nechtěl.“1 Poslední obrat v této formulaci je zásadní, jelikož nutně znamená, že svět již kypí věděním, které teorie skýtá; teorie pouze odráží, syntetizuje a možná urychluje „úsilí doby ujasnit si … smysl svých bojů a tužeb.“ Teorie je momentem samouctví proletariátu, jehož osnovy zahrnují buřičské pamflety a hospodské proslovy stejně jako barikády a pouliční boje.

V tomto smyslu je teorie spíše mapou než souborem direktiv, mapováním terénu, v němž se nacházíme, způsobem jak určit azimut dřív, než podnikneme něco riskantního. Mám tu na mysli esej Fredrica Jamesona o „kulturní logice pozdního kapitalismu“ a jeho volání po „kognitivních mapách“, díky nimž bychom se mohli orientovat v novém prostoru postindustriálního světa. Byť je Jamesona jistě třeba počítat mezi exponenty pedagogického pohledu na teorii – po kognitivních mapách volá při obraně didaktismu v umění – jeho esej je z části poutavý díky tomu, že volání po mapách vyvstává z věrně vylíčené dezorientace, z fenomenologie zmatených a ztracených. Když popisuje spletitou prázdnotu hotelu Bonaventure, Jameson čtenáře situuje do prostorové alegorie abstraktních struktur pozdního kapitalismu a „neschopnosti našeho myšlení… zmapovat onu obrovskou globální, nadnárodní a komunikační síť bez centra, v níž jsme polapeni jako individuální subjekty.“2 Teorie je mapa, kterou dělají sami ztracení a tak nám nabízí obtížný pohled zevnitř a ne jasný pohled z vrcholu Olympu.

Neboť strádá ve stínu svého dominantního protějšku, antididaktická teorie často zůstává zarputilým opakem intelektualistické nabubřelosti leninistického nebo gramsciánského hlediska. Zatímco didaktický náhled nám říká, že revoluce je neúspěšná proto, že jí schází teorie nebo ta správná teorie – tedy selhává, neboť nedošlo ke kultivaci toho správného uvědomění – komunistická ultralevice, která je dědičkou antididaktického náhledu, místo toho nabízí teorii zrady intelektuálů, teorii angažované teorie coby zhoubné kontaminace ústrojné inteligence dělnické třídy.3 Úkolem teoretiků je pak zabránit těmto rozkladným intervencím intelektuálů, jinak nedojde ke spontánní sebeorganizaci dělnické třídy. Ve výsledku se historická ultralevice – převálcovaná neúspěchem revoluční vlny ze začátku 20. století a vítězstvím zřetelně kontrarevolučního marxismu – staví k probíhajícím bojům reflexivně a kontemplativně (ne-li fatalisticky), přičemž nabízí maximálně diagnózu, ale nikdy strategické úvahy, neboť pak by spáchala kardinální hřích „intervence“ a hrála by si na učitelku mas. Výsledkem je perverzně nešťastné vědomí, že ultralevice disponuje vyšším věděním, ale zároveň má pocit, že toto vědění je přinejlepším neužitečné a přinejhorším škodlivé. Tato rozpačitost viníka zamořuje dokonce i významné teorie – kupříkladu teorie Gillese Dauvého a Théorie Communsite – které vznikly po roce 1968 jako kritika historické ultralevice.

Pokud ale skutečně věříme, že teorie vzniká jako součást sebepoznání bojů, pak nemáme důvod obávat se intervence nebo strategického myšlení. Jakákoli perspektiva, kterou mohou militanti a intelektuálové přinést do nějakého boje, je v něm buď už zastoupena, nebo naopak bude konfrontována jako jedna z mnoha překážek a slepých uliček, na něž antagonisté ve svém samouctví narážejí. Strategické myšlení není bojům vnější, nýbrž se v nich rodí a každý soubor vítězství nebo proher otevírá nové strategické vyhlídky – možné budoucnosti – které je třeba prozkoumat a objasnit jejich význam pro přítomnost. Při popisování těchto vyhlídek se teorie nevyhnutelně staví na stranu jedné z nich. Nic tím bojům nenařizuje, naopak sama je jimi instruována.

Teorie z gruntu

Následující stať je experimentem se psaním teorie. Pokouší se zviditelnit pojítko mezi teorií rozvíjenou na stránkách komunistických časopisů a teorií rozvíjenou v průběhu bojů a demonstrovat tak, jak v důsledku konkrétních momentů boje vznikají úvahy o restrukturalizaci kapitalismu. Z těchto teoretických obzorů vyvstávají rovněž strategické možnosti, a nakolik se o nich diskutuje přímo v terénu a ovlivňují tamní dění, nemůžeme se jim jen tak lehce vyhnout.

Vždy se můžeme (a patrně bychom se měli) ptát teorií, s nimiž se setkáváme, Kde jsme? V reakci na jakou konkrétní zkušenost vznikla tato teorie? Na následujících řádcích budeme povětšinou v přístavu kalifornského Oaklandu, ve stínu obřích jeřábů a kontejnerových lodí a budeme se napjatě pohybovat ve společnosti dalších 20 000 lidí, kteří do přístavu vstoupili, aby ho zablokovali v rámci tzv. „Generální stávky“, kterou 2. listopadu 2011 vyhlásilo Occupy Oakland. Každý účastník blokády toho dne určitě tak či onak intuitivně tušil, že přístav je pro ekonomiku severní Kalifornie stěžejní a právě u tohoto intuitivního tušení začíná teorie. Kdybyste se jich zeptali, řekli by vám, že notná část zboží, které spotřebují, pochází ze zámoří, naloží se na lodě a na cestě ke konečnému místu určení projíždí přes přístavy, jako je ten oaklandský. Jakožto rozhraní mezi výrobou a spotřebou, mezi USA a jejich zámořskými obchodními partnery, mezi statisíci pracujících a různými formami obíhajícího kapitálu, s nimiž vstupují do styku, se ztichlé přístavní stroje rychle staly emblémem spletitého celku kapitalistické výroby, kterou se zdály jak zastiňovat, tak odhalovat.

Pro naše blokádníky se tak všechny možné otázky odvíjely od jejich setkání s prostorem přístavu a jeho stroji. Jak bychom mohli nakreslit mapu nejrůznějších firem – toků kapitálu a práce – přímo či nepřímo postižených blokádou přístavu, blokádou konkrétních terminálů? Kdo pracuje pro koho? Navíc se objevily otázky po vztahu mezi blokádou jakožto taktikou a problémy, které tíží ty, kdo se jí účastnili. Ačkoli se blokáda organizovala ve spolupráci s místní pobočkou ILWU (dokařské odbory) a solidarizovala se s ohroženými dělníky z Longview ve státě Washington, jen málo lidí, kteří na blokádu přiš

Translated by Přátelé komunizace