Text britských Endnotes z druhého čísla jejich časopisu (2010).

***

Současnou krizi máme sklon interpretovat skrze cyklické teorie starší generace. Zatímco se mainstreamoví ekonomové prohrabávají k „prvním výhonkům“ oživení, kritičtí kritikové se jen tážou, zda „obnova“ růstu nebude přeci jen trvat trochu déle. Jistě, pokud vycházíme z teorií obchodních cyklů či dokonce dlouhých vln, snadno se můžeme domnívat, že po propadu automaticky přichází boom, že poklesy vždy „připravují cestu“ pro opětovné vzestupy. Jaká je ale pravděpodobnost, že – jestli a až tato šlamastyka pomine – spatříme nový zlatý věk kapitalismu?1

Možná můžeme začít u toho, že si připomeneme, že zázračná léta předchozího zlatého věku (zhruba 1950-1973) nebyla odvislá jen od světové války a nesmírného nárůstu státních výdajů, ale rovněž od historicky bezprecedentního transferu obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu. Zemědělské populace se ukázaly být mocnou zbraní v úsilí o „modernizaci“, jelikož skýtaly zdroj levné práce pro novou vlnu industrializace. Roku 1950 bylo v zemědělství zaměstnáno 23 procent německých pracovních sil, ve Francii to bylo 31, v Itálii 44 a v Japonsku 49 procent – do roku 2000 se však u nich zemědělské populace zmenšily pod 5 procent.2 Když se v 19. století a na počátku století dvacátého vyskytla masová nezaměstnanost, kapitál s ní nakládal tak, že městské proletáře vypuzoval zpátky k půdě a také je vyvážel do kolonií. Eliminací rolnictva ve svém tradičním srdci ve stejnou dobu, kdy se přiblížil k mezím koloniální expanze, kapitál eliminoval své tradiční mechanismy regenerace.

Mezitím vlna industrializace, která absorbovala ty, kdo byli vytlačeni ze zemědělství, narazila v 70. letech 20. století na své vlastní meze. Od té doby v hlavních kapitalistických zemích dochází k bezprecedentnímu poklesu průmyslové zaměstnanosti. Vyjádřená jako procento z celkové zaměstnanosti poklesla za poslední tři desetiletí v těchto zemích zaměstnanost v průmyslové výrobě o 50 procent. Dokonce i nově „industrializované“ země jako Jižní Korea a Taiwan v uplynulých dvou desetiletích prožívaly pokles poměrného stupně průmyslové zaměstnanosti.3 Zároveň rostl počet jak málo placených pracujících ve službách, tak obyvatel slumů, kteří pracují v neformálním sektoru, protože jsou to jediné možnosti, které zbyly těm, kdo se stali nadbyteční pro potřeby scvrkávajícího se průmyslu.

Pro Marxe se fundamentální tendence kapitalistického výrobního způsobu ke krizi ve svém záběru neomezovala na periodické poklesy v ekonomické aktivitě. Nejsilněji se projevovala v permanentní krizi pracovního života. Differentia specifica kapitalistických „hospodářských“ krizí – že lidé hladoví navzdory dobrým sklizním a výrobní prostředky leží bez užitku, přestože je hlad po jejich výrobcích – je jen jedním z momentů této širší krize: ustavičné reprodukce nedostatku pracovních míst uprostřed hojnosti zboží. A právě dynamiku této krize – krize reprodukce vztahu kapitál-práce – tento článek zkoumá.4

Přestože jeho důsledky jsou komplexní, kapitál má jen jeden zásadní předpoklad: lidé nesmí mít přímý přístup ke zboží, které považují za nezbytné k životu, a místo toho k němu musí nacházet přístup pouze prostřednictvím trhu. Odtud také samotný termín „proletariát“ odkazující původně na občany-bezzemky, kteří žili v římských městech. Neměli práci a nejprve byli pacifikováni chlebem a hrami a nakonec je zaměstnali jako žoldnéře. Postavení proletariátu však není v dějinách obvyklé: globální rolnictvo mělo jakožto soběstační farmáři nebo pastevci po celou historii většinou přímý přístup k půdě, i když skoro pořád byli nuceni odvádět část svého produktu vládnoucím elitám. Proto vyvstává potřeba „původní akumulace“: odtržení lidí od půdy, jejich nejzákladnějšího prostředku reprodukce, a vyvolání všestranné závislosti na směně zboží.5 V Evropě byl tento proces dovršen v 50. a 60. letech 20. století. Na globální rovině se začíná blížit svému završení teprve dnes – s výjimkami subsaharské Afriky, částí jižní Asie a Číny.

I když se jednou dosáhne prvotního odtržení lidí od půdy, nikdy to nestačí. Musí se to nepřetržitě opakovat, aby se zas a znova mohl na trhu potkávat kapitál se „svobodnou“ prací. Na jednu stranu kapitál vyžaduje, aby už na trhu práce byla přítomna masa lidí bez přímého přístupu k výrobním prostředkům a chtěla směnit práci za mzdy. Na druhou stranu vyžaduje, aby na trhu s komoditami už byla přítomna masa lidí, kteří již mzdy získali a chtějí své peníze směnit za zboží. Nejsou-li tyto dvě podmínky splněny, je schopnost kapitálu akumulovat omezena: nemůže masově ani vyrábět ani prodávat. Mimo USA a Spojené království byl před rokem 1950 prostor pro masovou výrobu limitovaný právě proto, že velikost trhu měla svoji mez, tedy proto, že existovalo početné a celkem soběstačné rolnictvo, které nežilo primárně ze mzdy. Příběh poválečného období je příběhem tendence ke zrušení zbytku globálního rolnictva vlastnícího půdu, na které pracuje, a to nejprve z hlediska jeho soběstačnosti a pak jeho zrušení jako rolníků vůbec.

Marx vysvětluje tento strukturální rys kapitalismu v kapitole o „prosté reprodukci“ v prvním dílu. Koncept „prosté reprodukce“ budeme interpretovat jako reprodukci – v cyklech výroby-spotřeby a skrze ně – vztahu mezi kapitálem a dělníky.6 Prostá reprodukce nepokračuje ze „zvyku“ ani kvůli falešnému nebo neadekvátnímu vědomí dělníků, ale z materiální nutnosti. Tou je vykořisťování námezdně pracujících, skutečnost, že i všichni dohromady si mohou koupit jen část zboží, které vyrobí:

„[Kapitál brání tomu, aby] vědomím nadané výrobní nástroje neuprchly, a to tím, že ustavičně vzdaluje výrobek práce dělníků od jejich pólu k protikladnému pólu kapitálu. Individuální spotřeba dělníků zajišťuje na jedné straně jejich udržování a reprodukci, na druhé straně tím, že ničí životní prostředky, vyvolává nutnost, aby se ustavičně objevovali na trhu práce.“[7]

Akumulace kapitálu tedy není věcí organizace ani výrobní ani spotřební sféry. Přílišné zdůrazňování buď výroby, nebo spotřeby, má tendenci generovat parciální teorie kapitalistických krizí: „z nadvýroby“ nebo „z nedostatečné spotřeby“. Námezdní práce strukturuje reprodukční proces jako celek: mzda alokuje dělníky do výroby a zároveň alokuje výrobek dělníkům. V tom spočívá invariance kapitálu, nezávislá na zeměpisných či dějepisných specifikách. Zhroucení reprodukce vytváří krizi jak z nadvýroby, tak z nedostatečné spotřeby, jelikož pod kapitálem jsou jedno a totéž.

Od rozboru struktury prosté reprodukce však nemůžeme tak přímo přejít k teorii krize. Neboť prostá reprodukce je ze samé své podstaty rovněž reprodukcí v rozšířeném měřítku. Tak, jako se práce musí vracet na trh práce, aby doplnila svůj mzdový fond, i kapitál se musí vracet na kapitálový trh, aby své zisky reinvestoval do rozšíření výroby. Každý kapitál musí akumulovat, jinak zůstane pozadu v konkurenci s ostatními kapitály. Konkurenční utváření cen a proměnlivé struktury nákladů v rámci jednotlivých sektorů vedou uvnitř těchto sektorů k odlišným mírám zisku, čímž se pohání inovace zvyšující efektivitu, neboť sníží-li své náklady pod sektorový průměr, firmy mohou buď sklízet superzisky, nebo snížit ceny, aby získaly podíl na trhu. Klesající náklady ale každopádně povedou ke klesajícím cenám, neboť mezisektorová mobilita kapitálu ústí ve vyrovnání mezisektorových měr zisku, poněvadž přesuny kapitálu za vyššími zisky ženou nabídku (a tak i ceny) nahoru a dolů, v důsledku čehož se návratnost nových investic pohybuje kolem mezisektorového průměru. Tímto ustavičným pohybem kapitálu se rovněž napříč sektory šíří inovace snižující náklady – čímž se ustavuje zákon ziskovosti, který všechny kapitály nutí maximalizovat své zisky bez ohledu na politickou a společenskou konfiguraci, v níž se nalézají. A naopak, když ziskovost klesá, nelze pro obnovení akumulace udělat nic menšího než „masakrovat kapitálové hodnoty“ a „zbavit se práce“, čímž se obnoví podmínky ziskovosti.

Jenže takovéto formalistické pojetí procesu zhodnocování nezachycuje historickou dynamiku, na niž je naladěna Marxova analýza. Zákon ziskovosti sám o sobě nemůže zajistit reprodukci v rozšířeném měřítku, neboť ta rovněž vyžaduje výskyt nových odvětví a nových trhů. Vzestupy a poklesy ziskovosti fungují jako signály pro třídu kapitalistů, že se v konkrétních odvětvích objevily inovace, ale podstatné je, že během času se mění kompozice výroby – a tudíž i zaměstnanosti: odvětví, která kdysi tvořila velkou část výroby a zaměstnanosti, dnes rostou pomaleji, zatímco stále větší podíl výroby i zaměstnanosti zabírají nová odvětví. A zde se musíme podívat na determinanty poptávky nezávisle na determinantách nabídky.8

Poptávka se liší podle ceny daného výrobku. Když je cena vysoká, kupují si ho jen zámožní. Jak se ale akumuluje proces inovací šetřících práci, ceny klesají a výrobek se proměňuje ve zboží masové spotřeby. Na hranici této proměny inovace způsobí nesmírné rozšíření trhu pro daný výrobek. Toto rozšíření přesahuje kapacity stávajících firem a ceny klesají pomaleji než náklady, což vede k období vysoké ziskovosti. Kapitál se pak nahrne do tohoto odvětví a táhne s sebou i práci. V jistém bodě je však dosaženo mezí trhu; trh je tedy saturován.9 Nyní inovace způsobí, že celková kapacita přeroste velikost trhu: ceny klesají rychleji než náklady, což vede k období klesající ziskovosti. Kapitál dané odvětví opouští a zbavuje se práce.10

Tento proces, kterému ekonomové říkají „zrání“ odvětví, se objevil už mnohokrát. Zemědělská revoluce, která prvně vypukla v raně moderní Anglii, nakonec narazila na meze domácího trhu pro své výrobky. Inovace pracovního procesu jako třeba zcelování rozdrobených pozemků, zrušení úhorů a diferenciace využívání půdy podle přírodních předností znamenaly – za kapitalistických podmínek reprodukce – systematické vytlačování práce i kapitálu z venkova. Anglie se rychle urbanizovala, až se tak Londýn stal největším městem v Evropě.

A právě zde vstupuje do hry klíčová dynamika reprodukce v rozšířeném měřítku. Neboť dělníci vypuzení ze zemědělství nebyli ponecháni nekonečnému strádání ve městech. Nakonec se jich chopil výrobní sektor industrializující se Británie a zejména rostoucí textilní průmysl, který přecházel od vlněného sukna k bavlněnému. Jenže opětovné inovace pracovního procesu jako třeba spřádací stroj, dopřádací stroj a parní tkalcovský stav znamenaly, že nakonec i toto odvětví začalo vypuzovat práci a kapitál. A úpadek odvětví první průmyslové revoluce, z hlediska celkového procenta zaměstnané práce a nahromaděného kapitálu, připravil cestu odvětvím druhé průmyslové revoluce (chemický průmysl, telekomunikace, elektřinou a motorově poháněné komodity). A právě tento pohyb práce a kapitálu do odvětví a z odvětví, na základě rozdílných měr zisku, zajišťuje neustálou možnost reprodukce v rozšířeném měřítku.

„[R]ozpětí není možné bez lidského materiálu, který lze vykořisťovat, bez zvětšení počtu dělníků, nezávislého na absolutním vzrůstu obyvatelstva. Toto zvětšení počtu dělníků je výsledkem jednoduchého procesu, který neustále „uvolňuje“ část dělníků metodami, které zmenšují počet zaměstnaných dělníků v poměru ke vzrůstající výrobě. Celá forma pohybu moderního průmyslu vyrůstá tedy z ustavičné přeměny určité části dělnického obyvatelstva v nezaměstnané nebo polozaměstnané ruce.“[11]

Reprodukce v rozšířeném měřítku je tak kontinuální reprodukcí podmínek prosté reprodukce. Kapitály, které kvůli klesající ziskovosti nadále nemohou reinvestovat do určitého odvětví, budou mít tendenci nalézat jim na trhu práce dostupné dělníky vyvržené z dalších odvětví. Tyto „volné“ kvantity kapitálu a práce pak najdou využití na expandujících trzích, kde budou míry zisku vyšší, nebo společně přejdou do zcela nových produktových odvětví, vynalezených pro trhy, které ještě neexistují. Rostoucí počet aktivit se tedy přivtěluje k procesu kapitalistického zhodnocování a komodity se šíří z luxusních trhů na trhy masové.

Buržoazní ekonom Joseph Schumpeter popsal tento proces ve své teorii obchodního cyklu.12 Povšimnul si, že ke kontrakci starších odvětví málokdy dochází hladce či pokojně, že ji obvykle doprovází zavírání továren a bankroty, jelikož kapitály se v konkurenčních cenových válkách pokoušejí přenést ztráty z jednoho na druhý. Když dojde k souběžné kontrakci několika odvětví (a obvykle se tak děje, neboť odvětví stojí na spojitých souborech technologických inovací), následuje recese. Schumpeter tomuto odbourávání kapitálu a práce říká „kreativní destrukce“ – „kreativní“ nejen ve smyslu, že je stimulováno inovacemi, ale také proto, že destrukce vytváří podmínky pro nové investice a inovace: za krize kapitály nalézají na trhu dostupné výrobní prostředky a pracovní sílu za snížené ceny. Recese tak jako lesní požár čistí cestu pro nové období růstu.

Mnozí marxisté zastávají něco podobného, jako je Schumpeterova koncepce cyklického růstu, k níž pouze přidávají odpor dělníků (či třeba ekologické meze) jako vnější limit. Marxistickou představu krize jako autoregulačního mechanismu tedy doplňuje přesvědčení, že krize skýtají příležitosti pro uplatnění moci práce (nebo nápravu ekologicky destruktivních tendencí kapitalismu). V těchto chvílích „je jiný svět možný“. Jenže Marxova teorie kapitalismu žádné takové rozlišování mezi „vni